Obrana proti porušování práv z ochranné známky
Budou mít rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dopad na zaběhnutou praxi? Čtěte více ...
V rámci řešení sporů vyplývajících z porušování práv k ochranné známce se v nedávné době objevila rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která vzbudila kontroverze. Byla totiž v protikladu se zaběhnutou praxí. Podívejme se na jejich reálný dopad.
V prvním rozhodnutí Nejvyšší soud ČR prohlásil[1], že ochrannou známku nelze přenechat třetí osobě k užívání jiným způsobem, než prostřednictvím uzavření licenční smlouvy. Konkrétně byly zpochybněny právní účinky udělení souhlasu vlastníka ochranné známky s jejím užíváním.
Rozhodnutí dopadá na běžnou kontraktační praxi, souhlas s užitím ochranné známky je totiž obvyklým ustanovením řady smluv. Typicky na obdobná ujednání narazíme například v oblasti poskytování reklamních služeb, kde se uzavření licenční smlouvy jeví jako nadbytečné a příliš administrativně náročné (u předmětů průmyslového vlastnictví se předpokládá její uveřejnění v rejstříku). Souhlas sice nevytváří obligační závazek, je odvolatelný a z tohoto pohledu rizikový. Nicméně způsobuje právní následky, zabraňuje vzniku protiprávního stavu a užívání ochranné známky na jeho základě je oprávněné.[2]
Kromě toho se právní povaha ochranné známky s přijetím nového občanského zákoníku mění, když tato je považována za věc v právním smyslu.[3] Je konkrétně věcí nehmotnou movitou. Z toho vyplývá, že může být předmětem majetkoprávní dispozice, jako např. nájmu. Předmětné rozhodnutí proto považuji za překonané.
Druhé překvapivé rozhodnutí padlo v rozsudku ve věci sporu o internetovou doménu Globtour.cz.[4] Žalobce v této věci postupoval obvyklým způsobem, když požadoval kromě zdržení se užívání sporné domény také uložení povinnosti žalovanému, aby na něj tuto doménu převedl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že součástí tzv. zdržovacího nároku není nárok převodní, neboť jde nad jeho rámec. Je nárokem konstitutivním, který by bylo možné vydat jedině v rámci žaloby na určení.
Převodní nárok býval žalobci v doménových sporech zcela běžně uplatňován a nic na tom předmětné rozhodnutí nezměnilo. Soudy tento závěr reflektují, což je zřejmé zejména z praxe rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je kompetentní pro řešení doménových sporů. Ten nicméně dovozuje, že převodní nárok je součástí práva na informační sebeurčení a analogicky s pravidly pro rozhodování sporů z domén nejvyššího stupně .eu[5] tento nárok nadále přiznává.
Podle mého názoru se ani jedno z předmětných rozhodnutí v praxi neuchytí, přesto lze doporučit se s nimi argumentačně vypořádat. Pozitivní je, že ani jedno z těchto rozhodnutí není publikováno ve sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Co se týče nároků v doménových sporech, již dnes je z rozhodovací praxe rozhodčího soudu patrné, že převodní nárok bude i nadále úspěšným žalobcům přiznáván.
[1] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012 čj. 23 Cdo 3996/2010
[2] Viz Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.,: Souhlas, nebo licenční závazek? Právní rozhledy, 2013, č. 13–14, s. 457.
[3] Ust. § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku
[4] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012 čj. 23 Cdo 3407/2010
[5] Nařízení Komise č. (ES) 874/2004
Mgr. Marek Martinka, Advokát
Švehlík & Mikuláš advokáti s. r. o.
